Mikrosvět vína, vinic, sklepů, Znovínu i Znojma v umění Marty Taberyové
Akademická sochařka a keramička Marta Taberyová, narozená v Olomouci v roce 1930, je uměleckou profesí své tvorby a uměleckým vzděláním trvale zakotvena v hlavním městě Praze. Vystudovala VŠUP v ateliéru prof. Otto Eckerta (1949–1954) a stala se v ateliérové tvorbě jednou z nejvýraznějších osobností výtvarné sochařské a keramické kategorie v poválečné české generaci, uznávané dodnes v celém světě. Svou bravurně zvládnutou keramickou technologií si podmanila Evropu, Francii, Belgii, Itálii, Rakousko, Španělsko, Německo. Je ctěna v Japonsku, Indii. Svou stopou a vztahem k vinorodnému kraji si získala na svou stranu i Znojmo a nyní i svou bohatou sbírkou také v Galerii a Salonu Znovínu ve znojemském Louckém klášteře.
Uprostřed keramických obrazů, uprostřed mylně chápané svobody projevu a touze po originalitě mířící do světa plného katastrof, deformací a zrůd, nalézám v ateliéru Marty Taberyové klid, štěstí a pohlazení. Nalézám vzduch pro dýchání. Láska k životu provází každý její reliéf. Ptám se pochopitelně na víno, na Znovín, na široširé architektonické zázraky v podobě vinic?
Příroda je moje věčné téma. V ní je ukotvena nesmírná pohoda, bez které nelze žít a ani dýchat. Do ní zařazuji hlavně krajinu, a to nikoliv nějaká specifická krajinná místa, ale svoji vysněnou krajinu. A nemusí to být pokaždé typicky česká nebo moravská krajina, kterou mám nejraději, protože v ní žiju. Mám ráda stromy a květy. Nejpoutavějšími a nejpřitažlivějšími přírodními prvky jsou pro mě ovoce a ostatní plody přírody a pro mne tak často i vinná réva a v krajině pak vinice. Proč? Obdivuji hlavně tu nesmírnou práci, kterou vinaři mají, jak se na vinici nadřou. A co oni dávají krajině těmi svými nádhernými řádky vinné révy. Bolí mně u srdce, když se najdou někdy i hordy lidí a před sklizní ve vinici kradou a loupí. Takovým bych dala náramky a museli by si svůj hřích a provinění vůči vinařům odpracovat.
K poháru, plnému Veltlínského zeleného, je případná otázka vztahu umělkyně k vínu zcela na místě. Sama nepozvedám pohár vína každý den, ale k vínu mám úctu a obdiv. Víno je pro mne radost, k jeho vychutnání nesmějí chybět příležitosti a hlavně přátelé, rodina. K vínu musí být člověk vždy krásně nastrojený a hlavně se musí cítit dobře. Když pracuji u stolu, nebo u keramické pece, musím mít hlavu jasnou a málo platné ve víně je přece trocha alkoholu. Častým tvůrčím tématem jsou pro mne hrozny vína a vinná réva. Hrozen se velmi často objevuje v mých zátiších a na mísách s ovocem. Já jsem se sice narodila v Olomouci, ale brzy po narození se rodiče odstěhovali do Prahy a postavili rodinný dům, ve kterém bydlím a pracuji. V Praze jsem pak byla vždy obklopena vínem a poprvé jsem se do vinice dostala již při studiu, při malování v plenéru.
I Znojmo, zdejší vinohrady a konečně i Znovín patří neodmyslitelně k inspiraci ve Vaší tvorbě.
Nepochybně, Znojmo je perlou Moravy a odedávna mne svou architektonickou krásou a umístěním lákalo a láká. V Praze jsem se podílela na výzdobě interiéru Znojemské vinárny v hotelu Zlatá husa, vytvořila jsem pro tento prostor reliéf „Kníže Vratislav a znojemská rotunda“ a keramické obložení. Ve dvoraně budovy znojemské České spořitelny je můj reliéf „Poklady země“. A realizací reliéfů pro architekturu s námětem oslavy vína a vinařů mám po Čechách a po Moravě několik. Nemohu ani pominout znovínská vína, která mám výslovně ráda. Jsem romantik a dávám přednost zejména Veltlínskému zelenému, ryzlinku a nepohrdnu ani jinými odrůdami z pozdního sběru. Ale jedině v malém množství a vždy to musí být k slavnostní příležitosti. Už jednou jsem připomněla, že víno je pro mne zejména společenská záležitost. Bez přátel není radosti z vína a ani jeho krása se nevyjeví.
Jak se cítíte jako umělkyně nejenom ve světě vína, ale i v tvůrčím prostředí, v němž dosud tak pilně pracujete?
Jsem pro svobodu umělecké tvorby. Ale tvorba nesmí zrazovat osobnost. Můj obor vyžaduje stejně jako pro vinaře především poctivou práci. Kdo ji obchází a nahrazuje dovednost přetvářkou, získává sice na slávě, ale ztrácí na skutečném umění. Žijeme v pohnuté době, někdy je tato doba hodně vykloubená a zvrácená. Moje práce jsou naplněné celým mým životem – žiji pro tvorbu i pro rodinu. Nedávno jsem při přípravě výstavy zjistila, že bych mohla svými reliéfy a keramickými obrazy, vším co jsem vytvořila a v peci vypálila, zaplnit více než čtyři tenisové kurty. To je bilance tun materiálu, který jsem zpracovala. Syn inženýr to pro mne spočítal a dcera malířka uspořádala. A já sama vytvořila…A pak se divte, že mne občas bolí, asi jako vinaře ve vinohradu nebo ve sklepě, všechny moje klouby, celý člověk. Ale musím říct, že i já svou práci dělám ráda, jako ji dělá rád znovínský vinař, i když na jiné vinici já samotná než oni. Dohromady jsme si tuto cestu vybrali. Tak se nelitujme, a pokud síly stačí, pracujme a radujme se. Život za to stojí stejně jako to krásné víno.
Hovořil a fotil: Zdeněk Hrabica