Herec Petr Štěpánek (1948), představitel kladných hrdinů, pohádkových princů a charakterních postav, vyznačující se hezkým znělým hlasem, významný činoherní i muzikálový a operetní herec, je charakterním mužem i ve svém občanském životě. Příčí se mu zlo a nemravnosti kolem nás. Snad tomu všemu prospívá i jeho zemitý vztah k vínu.
Jaká byla Vaše cesta ke krásnému nápoji, vínu?
Byla to cesta dlouhá, vznikla už při mém narození. U nás doma – v herecké rodině mého tatínka Zdeňka Štěpánka, se dobré víno vždycky pilo. Víno je nekonečný koníček, který člověka provází celým jeho životem. Celý život se budu učit pít a poznávat dobrá vína. Jest pravdou, že čím více se této vášni člověk věnuje, tím urputněji hledá to nejlepší, co mu nejvíce chutná.
Pokud jde o vína ze Znovínu, jsou nějaké odrůdy libé Vaší vinařské chuti?
Tak pokud jde o Znovín, potažmo o Pavla Vajčnera a jeho schopné lidi kolem něho, mohu potvrdit, že jde o vínu rozumějící odborníky, jaké mají málokde. Pro mne je tento vztah spojený pupeční šňůrou. Tahle společnost vykonala obrovský skok dopředu. Některé jejich šarže mají světovou kvalitu. Nejvíce mi chutnají bílá vína – ať je to víno s tou ještěrkou Lacerta Viridis, ryzlinky, veltlínské, Pálava. Odmítám názory držet se jenom jedné odrůdy.
Cožpak jsou všechny roky každá vína stejná?
Každý rok se víno urodí jinak a tak se někdy vracím i ke starším vínům, abych je prokoštoval. A chuť, ta závisí i na tom, jak je člověk na víno nachystaný, jakou má náladu, co jí, co zažil za celý dlouhý den. Pokud jde o víno, mám rád i vína z jiných vinařských oblastí, chutná mi mělnické, roudnické, žernosecké…Někdy se mi zdá, že se nás už trochu bojí i za humny, třeba Rakušané…A nepadám na kolena ani před Francií. Mnohé tamní značky jsou jenom marketingem. Takové české a moravské svatomartinské, mladé víno, při srovnání s jinými, obstojí už i v největší konkurenci a žádná jiná se mu nevyrovnají.
Kdy pozvedáte pohár vína?
Sám se dostanu k vínu až v noci, po představení. Přes den se nikdy alkoholu nedotknu. Moje náročná práce to zkrátka nedovoluje.
Aniž bych chtěl odkrývat dědičné taje, vím, že váš otec slavný herec Zdeněk Štěpánek, se láskou k vínu před nikým netajil. Stačí vzpomenout některé jeho role, jako například v Cechu panen kutnohorských, stejně jako jeho přednesu Nerudovy poezie o blahodárném moku, o víně…
Otec doopravdy rád pil dobrá vína. Mohl si vybírat jenom z toho, co tehdy bylo na trhu. Hledal však vždycky vína kvalitní. Nejhorší je, když lidé sáhnou v nabídce vín po něčem, co právě je a snad i na co mají prostředky. Jakmile ale zjistíme, že mi dané víno nechutná, je třeba sklenku ihned odložit. To je první známka toho, že rozumíme vínu. A pokud jde o vzpomenutý film, v němž se tatínek podílel i na scénáři s panem Otakarem Vávrou, tak je tam ta překrásná scéna, kdy otec nejen že víno chutná, ale při víně i zpívá…Jak to má často i být.
Vím, že nechybíte na žádné akci s vínem, zejména, které pořádá Slovácký krúžek v Praze, ale i jiní…
Mám ke Slováckému krúžku niterný vztah. Je to neuvěřitelné, kolik desetiletí se ti lidé scházejí. Morava v nich napořád zůstává. Ten, kdo má rád víno a ví, jak těžce se víno rodí, umí dělat dobrá vína, nemůže být špatný člověk. Sám se zúčastňuji, s výjimkou Moravského plesu, kde se všichni sejdeme, abychom si zazpívali a popovídali si, jenom malého počtu společenských akcí. Nemám totiž rád snobismus, nemám rád okázalé se předvádění se na veřejnosti. To konečně krásné víno již předem vylučuje…
Otázky kladl a fotografoval Zdeněk Hrabica